Žalmista prosí Hospodina o vyvedení ze žaláře, z temné jeskyně strachu, kde se ukrývá, neboť je mu ukládáno o život. Ani ve chvíli krajního nebezpečí autor verše nepropadá beznaději a uvědomuje si Hospodinovu přítomnost. Žádá ho o vyvedení z oné bezvýchodné situace. A nejen že si Boží moc uvědomuje, ale dokonce myslí pozitivně a v představivosti si již tvoří nový obraz, situaci vysvobození, kdy bude Hospodinu vzdávat chválu.
Jak často jsme i my uvězněni v podobných žalářích. Svazují nás nepříjemné události, neuzdravené vztahy nebo skutečná nebezpečí ohrožující náš život. Mnoho pomyslných žalářů si však vytváříme sami. Jsme spoutáni pocity nespokojenosti se sebou samými, strachem a obavami z něčeho, co nikdy nenastane, pesimismem, nedůvěrou...
Proto k tobě, Hospodine, voláme a prosíme tě o vysvobození z našich žalářů. Chceme setřást tíživá pouta všeho nedobrého a radovat se z nesčetných darů, které od tebe každý den dostáváme, a chválit tvé svaté jméno!