Ještě než si Hospodin k sobě povolal naši sestru Marušku, mohl jsem naslouchat jejímu častému vyprávění. Tři roky ležela na lůžku v domově pro seniory. Její vzpomínky se toulaly až k drastickým zážitkům válečných časů v Říši. I když její tělo bylo velice ochablé, z očí zářil život a lesk věčnosti. "Nebojíš se smrti?" "Jak bych mohla? Bylo mi krásných dvacet, když jsme za kvílení sirén utíkali do krytu. Kolem nás padaly bomby, lidé ve zděšení křičeli strachy. Mé srdce však v temnotě betonového krytu chválilo Hospodina. Vždyť byl se mnou. Osvědčil se. Ochránil mě. Když se v sousedství hroutily domy, nebála jsem se. A dnes, když slyším zpěvy andělů, bych se měla třást strachy?"
L 4,22-30 * 1K 7,17-24