Prý je to stará hebrejská hádanka, kterou opakuje Ježíš (Mt 13,1-9) i apoštol (2K 9,6). Tím rozdávajícím je rozsévač obilí.
Jiná přísloví naznačují: Kdo doufá ve své bohatství, padne (Př 11,28). Kdo hledí vlídným okem, bude požehnán, neboť dal ze svého chleba nuznému (Př 22,9).
Tomu, kdo dává, určitě ubude. Bude však - třeba, možná - sám něčím nečekaně obdarován. Rozdávající kontakt s druhými obohacuje. Nejen o zkušenosti, nejen blízkostí. Zůstat zavřený sám v sobě, ve svém domě, se může také ukázat jednou jako hubenost sama.
Překonat sebe, nebýt sobec. Zavřenost a lpění, touha mít, dusí svírá a bolí, lítost nad tím, co už nemáme, může úplně ochromit. Ochromovat může někdy i touha mít. Schopnost rozdělit se odhaluje naše netušené rezervy a někdy i těší..
Rozdávat lze chléb, peníze, pozornost, pomoc, čas, soucit, empatii... Co ještě?
Odvážit se dávat (odvážit něco z toho, co mám, co jsem sám dostal). Položit si otázku: Co můžu ze sebe dát? Nikoli se ptát: Co z toho budu mít, co za to dostanu... Úžas i vědomí, že jsem byl obdarován, probouzí někdy potřebu dát dál.
Křesťanství i křesťané se ukazovali a ukazují jako důvěryhodní právě ve chvílích, kdy pouštějí chléb svůj po vodě (Kaz 11,1). A neměl by být čas sevřenosti (strachu) z krizí pro křesťany právě časem dávání, odvahy, spoléhání se na Jiného?
Pane, děkujeme ti za to, jak dobře se většinou máme. Ukaž nám, s kým se máme rozdělit. Děkujeme ti za lidi, které potkáváme a kteří nás obdarovávají. Pomoz nám překonat naše sobectví a škudlilství. Pomoz nám překonat strach z nepohodlí skromnosti. Amen.