Úcta a bázeň. Někteří autoři novozákonních spisů zdůrazňují, že jako křesťané jsme rozkročeni mezi naším poutním hostováním v pozemské církvi (se všemi klady i zápory) a mezi královstvím nebeským. Naše srdce tu už není cele, ale s očekáváním a radostí si pomalu zvyká na ono neotřesitelné (stabilní, pevné) nebeské území. Na této zemi a v této pozemské církvi nejsme proto, abychom se podle sebe realizovali, ale abychom onu naději účasti na nebeském království předali dál. Pokud to budeme dělat s bázní vůči Bohu a s úctou k němu, pak budeme mít i úctu k lidem kolem sebe. I pro ně potom bude platit, že je Bůh nakonec očistí a budou spolu s námi volat Hospodinovo jméno.
Hospodine, vyrovnáváme-li se s naším úkolem s bázní a úctou, tehdy nás přibližuješ Božímu království. Smiluj se, prosíme, když bázeň a úctu nemáme. Amen.