V lepším případě si myslíme, pokud nejsme zrovna propadlí titanismu, že s námi je stejně všechno ztraceno, že jsme toho napáchali již tolik, že nemáme žádnou šanci. Jednotlivce i celá církevní společenství přemáhá fatalismus: bylo toho už moc, Boží trpělivost je u konce, je třeba vyčkat jen na spravedlivý trest. Prostou skutečnost, o které svědčí každá stránka nové smlouvy a jejíž podstata je, že Boží milosrdenství a slitování je bez konce, nechceme v konkrétních souřadnicích času a prostoru přijmout. A přesto je pravdivá. Ale je tu jedna podmínka: změna smýšlení, pokání. Jsme této změny smýšlení, opravdového pokání, ještě schopni? Pokud ano, je tu možné i Boží ano k naší budoucnosti. Ano bez dalších podmínek a výhrad. Jsme schopni něco se sebou udělat a uvěřit, že i my máme budoucnost, že Kristus přišel právě pro takové, kteří jsou jako my?
Dej nám, Kriste, sílu k tomu, abychom uvěřili, že tvé slovo o pokání a víře znamená přiblížení Božího království právě konkrétně pro nás. Pak budeme osvobozeni ze všeho, co nás tíží. Amen.