Písek, všude kolem samý písek a žár. Už ani nevím, kolik dní jsme se tak plahočili od pohoří Ararat, kam bouře zahnala koráb našeho praotce a kde jsme už nechtěli žít. "Pojďme na východ, najdeme tam ztracený ráj!" řekli nám naši předáci. A místo toho jen samá poušť a nehostinné hory. Jediné, co jsme nakonec nalezli, byla pláň v cizí zemi. Konečně jsme pochopili, že ráj nikdy nenajdeme, že je na věky ztracen. Usídlili jsme se tedy na té cizí nehostinné pláni. A už je to tu zase, naši předáci nás opět volají k hrdinným činům: "Postavme si věž, která bude mít vrchol v nebi!" "Proč?" opovážil jsem se zeptat. Rozhlédl jsem se kolem, ani ostatní tím nápadem nebyli nijak nadšeni. "Má pravdu!" přikyvovali "Proč takovou věž?" "Po jejich schodech budete stoupat ke svému Bohu!" vysvětlovali mudrci. "Nebylo by lepší nechat Svatého, jehož jméno je nad každé jméno, sestoupit k nám?" zeptal jsem se. Lid se mnou opět souhlasil. Předáci se však nechtěli tak lehce vzdát. "Až přijde potopa, jaká byla za dnů našeho praotce Noeho, zachráníte se na vrcholu své věže." "Bůh slíbil, že potopu již nesešle," poznamenal jsem. Ostatní přikyvovali. "Ale uděláte si tak jméno," lákali a slibovali předáci. Zamrazilo mě, ráj jsme sice nenašli, ale jako bych teď opět zaslechl sykot hada ze zahrady Eden. Všichni ztichli. "Vaše sláva bude nesmrtelná!" slibovali znalci. Snad jsem byl jediný, kdo si v té chvíli uvědomoval, že taková sláva náleží pouze jemu. Věčná lidská touha po nesmrtelnosti však byla silnější než můj protest. "Ano, postavíme si velkolepou věž!" volali jednohlasně. "Každý, kdo na ni pohlédne, si ještě za tisíc let vzpomene, jak jsme byli moudří a silní. "To nedopadne dobře," pomyslel jsem si, ale učenci a mistři již začali vyměřovat. V tom okamžiku si Bůh v nebi pomalu a rozvážně přesedl ze svého trůnu milosrdenství na trůn soudu.
Bože, Pane náš, prosíme tě, dej nám moudrost, abychom v každém dni svého života oslavovali jen tvé přesvaté jméno a nikoliv své. Amen.