O přikrytém a odňatém hříchu je tu řeč. To je veliké dobrodiní. Žalm nehovoří tak, že blažený je člověk, který buď nehřeší, nebo se hříchu snaží zbavit, jak sám nejlépe umí. Například tím, že o něm buď mlčí, nebo sám sebe přikrašluje. Nic z toho nemusíme dělat. Ostatně žalmista sám s tím má zřejmě bohaté zkušenosti. Svůj hřích chtěl zamlčet (Ž 32,3), nepřiznat a sám jej zakrýt (Ž 32,5). Snad mu v tom i rozumíme: Kdo by si chtěl přiznat, že jeho vlastní srdce i mysl jej navádějí, aby se obešel bez Hospodina? Nezrazují jej od něho cizí lidé okolo, ale vlastní a nejhlubší nitro. A kdo by si chtěl přiznat, že nenajde dobrou životní cestu a cíl bez cizí pomoci? A kdo by nechtěl raději pomlčet o tom, že i proti své vůli nadělal mnoho nenapravitelných pochybení? Tomuto pokušení se lze sotva vyhnout. Ale žalmista nás učí: Blahoslavený a dobře je na tom ten, kdo to umí přiznat. Hospodin sám se postará a hřích přikryje svým milosrdenstvím.
Dobrý Bože, děkujeme ti, že jsi náš hřích nejen přikryl, ale sňal z nás a odnesl pryč ve svém Synu Ježíši Kristu. Amen.