Jóbovi protivníci tvrdili, že za jeho utrpením je jeho vina, protože Bůh trestá jen nevěrného. Jób se však brání tvrzením: "Násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí" (Jb 13,17). A dívá se ještě výš: "Můj přímluvce je na výšinách." Jób se vzdal sebe, všechno uvrhl na Hospodina a věřil, že se ho zastane. Ještě nebyl na konci. Tam si pak dal ruku na ústa, přestal se bránit a spatřil Boží spásu právě v tom těžkém údělu (Jb 40,4-5). Nová smlouva to ještě převýšila, když ukázala, že "je jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš." Jób to jen tušil, v Ježíši se to stalo skutečností: "Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, a byl poslušný, a to až k smrti na kříži!" (Fp 2,6n). Musíme však uznat, že i když máme z Písma jasnější linie, pokud se týká zkoušek a bolestí, než Jób, zápasu víry nejsme ušetřeni ani my. A tak si také my klademe otázky: "Proč a nač, kdo a dokdy?" A doufám, že se nám nakonec podaří vidět za tou ranou nůž chirurga, který řezem uzdravuje.
L 15,1-3.11b-32 * 1Tm 1,12-17 * Ž 106,1-23