Zase jednou velice záleží na tom, jestli si z celého žalmu (v tomto případě Ž 103) vybereme jeden dobře znějící veršík – anebo poctivě „promodlíme“ a promeditujeme celý žalm. Ten, kdo si vybere jeden veršík, si může připadat jako mladý spokojený orel, kterému nikdy nic nechybělo (verš 5) – anebo jako stéblo ve větru, kterému chybí téměř všechno (verše15 a 16). Nebojí se stáří (verš 5) – anebo s obavou prožívá svoji pomíjivost. A přece je v tom žalmu obojí smysluplně pohromadě. Je velmi dobré připustit si a nezastírat svou křehkost, pomíjivost a nestálost, která si nezadá s luční květinou. A přitom si uvědomit, že věčný není jen Hospodin, ale i jeho milosrdenství, a že nás v tom nenechá. A tedy i dobrořečit.
Dobrořeč, duše má, Hospodinu. Za všechno.