Víra je velmi osobní a intimní záležitost. To je pravda. Niterná víra se nedá slovy tak úplně vyjádřit, nedá se někomu vyargumentovat tak, že se z nevěřícího člověka „logicky“ stane člověk věřící. Často žasnu nad tím, co bylo pro některé bližní tou příslovečnou poslední kapkou, posledním důvodem, aby si řekli, že potřebují uvěřit, přijmout Ježíše jako svého Spasitele. Každý to má jinak. V dnešní době je běžné o víře moc nemluvit, „neobtěžovat“ svým svědectvím okolí. Tiše si ji nechat na nedělní bohoslužby. Na jedné straně podobné argumenty chápu; pokud náš život nemluví o tom, že žijeme s Kristem, spoustou slov to nenapravíme. Ale přesto nás Žalm 150 vyzývá k hlasitému projevování chvály Hospodinu. V doprovodu hudebních nástrojů. S dalšími sestrami a bratry. S celou rodinou víry proto volám: Dokud dýchám, budu chválit Hospodina.
Nebeský Otče, jsi úžasný a tobě patří má chvála. Vyřčená nahlas jako svědectví, jako radost, jako projev mé oddanosti tobě.