Vše, co člověk "má", nevlastní v pravém slova smyslu, ale je mu to propůjčeno, aby s tím hospodařil na poli Hospodářově. V průběhu svého života máme také vše, zprostředkovaně ze síly Boží obohacené, postupně odevzdávat a nakonec vše odevzdat. Tak nám nepatří ani pozemské statky, ani bližní, ani nejmilejší členové rodiny, ani vlastní život. Nemáme proto na nich lpět ani si je přivlastňovat. V Boží náruči je o ně i o nás postaráno nejlépe.
Utrpení nás prudce vyvádí z připoutanosti k tomuto světu a vede k naději ve svět "jiný". Stvořitel tak z našich rukou bere to, co je pomíjivé a čeho se držíme, aby mohl dočasné nahradit věčným. Naděje zprostředkovaná utrpením ale není vždy nezbytně nutnou cestou k Bohu; připomeňme hierarchii pojmů víra, naděje a láska.
Pane, prosíme, dej, abychom si nepřivlastňovali na tomto světě nic včetně sebe, ale vše ti s díkůvzdáním, láskyplně sami odevzdávali a do tvé vůle poroučeli.