Otázku, kterou si Jób klade ve svém nelehkém údělu, si zřejmě položí alespoň jednou za život každý člověk. Odpovědi však bývají různé. Lidé bez víry konstatují, že je nevidí, jiní si pomyslí, že pokud vidí, pak to ale na jejich život nemá žádný dopad, další se obávají, že je Bůh musí ztrestat za to, jak žijí. I my se ve chvílích nouze a úzkosti můžeme cítit podobně a prožívat zoufalství, že Bůh nezasahuje do našich nesnází a utrpení. Jób nakonec uslyší hlas Hospodina, který ukončí jeho strasti. Není to však hlas trestajícího Boha, ale hlas vyzařující jeho milosrdenství a lásku. I když v některých chvílích nevidíme nebo nechápeme, jaký je jeho plán s námi, můžeme si být jisti, že nás neopustil, je s námi a miluje nás takové, jací jsme.
Hospodine, děkuji ti za tvou lásku k nám.