Tu větu vyslovuje jakási moudrá žena z Tékoje. Navedl ji vojevůdce Joáb, který se pokoušel smířit krále Davida s jeho synem Abšalómem. Není to tedy konstatování faktu, ale spíš pojmenování naděje. A zároveň je tak naznačen jeden ze zásadních biblických principů: chceme-li pro sebe od Boha odpuštění, musíme být také sami k odpouštění ochotní (srov. Mt 6,14-15). Novozákonní verš připomíná, že se Ježíš lidem pokoušel prakticky dosvědčit tuto Boží odpouštějící otevřenost, která jde zřejmě hluboko za hranice naší představivosti, a především za hranice naší vlastní ochoty odpouštět a nepřipomínat.
Ve svém komentáři k událostem v Siloe (L 13,1-5) naznačuje Ježíš, že Bůh nás netrestá tím, co na nás v životě spadne. Spíš protahuje čas, abychom měli dost možností s ním vztah navázat, obnovit, odpovědět mu a život doběhnout svobodněji, plněji, klidněji.
Bože, někdy je mi zatěžko věřit, že bys byl tak velkorysý a stál o hříšníky. Děkuji, že v Ježíši Kristu mě o své přízni ujišťuješ, jeho učením mě inspiruješ, v něm mi dáváš naději.