Lidský strach se poprvé objevil, když se člověk odvrátil od zdroje života, tedy od Boha, a řekl životu, tedy Bohu: „Ne!“ Adam prvně zakouší strach a přiznává: „Bál jsem se“ (Gn 3,10). Rozhodl se, že on sám bude mírou věcí a bude určovat dobro a zlo. Tím začíná i náš pád z blažené harmonie stvoření (ráje) do (pozemského údolí) pomíjivosti, smrti, bolesti a tak dále. Kvůli odvrácení od Boha je strach přítomen v našich životech. Čím jsme od Boha dále, tím více máme důvodů k strachu. Čím jsme Bohu blíže, tím více jsme šťastni. Otec nebeský nás nepřestal milovat, nezřekl se nás a činí něco docela nového (Iz 43,19): cestu vykoupení v Kristu (2K 5,17).
Otče náš, voláš mne mým jménem jako kdysi Zachea; kéž vždy slyším tvůj hlas a jdu za tebou, buď dnes se mnou v mém domě a veď mne k tobě – k nám Domů (2K 5,8).