Říká se, že strach má velké oči. A on je opravdu má. Strach dokáže člověka ovládnout tak, že se stává zcela jiným, než byl ještě včera, než by si přál. Prožili jsme to v době nedávné (doufejme, že nedávné) pandemie. Lidé se báli jít k lékaři, báli se jít na návštěvu svých blízkých, báli se jít, a někteří se bojí dodnes, i v neděli do kostela. Nemocnice odkládaly mnohé jinak nutné operace, organizátoři akcí, ať již kulturních, nebo jiných, byli nuceni je odvolat. K tomu všemu se ještě přidal ozbrojený konflikt kousek od našich hranic. A pojednou se všichni, i ti na pohled se chovající hrdinsky, bojíme. Možná ne o sebe, ale jsou tu přece naši bližní: děti, rodiče, vnoučata a další, o které nám jde. I tu k nám promlouvá žalmista: Hospodin je síla mého života, z koho bych měl mít strach?!
Oprosti nás, Pane, od ustrašenosti a dej nám sílu zvládat překážky všedního dne.