Víme to, a přece nás zamrazí, když slyšíme, že Pán Bůh usmrcuje. Snad bychom raději nechali zaznít jen to, že obživuje a vyvádí z podsvětí. Napůl temný verš, zdá se. Ale jen do té doby, než zjistíme, že je součástí chvalozpěvu Chany, matky Samuela. Ve své trýznivé neplodnosti se cítila jako v podsvětí, ale Pán Bůh ji z té hlubiny vytáhl. A tak Chana zpívá. Zpívá o Bohu, který má věci pevně v rukou. On má v rukou naše umírání i náš život, ten dnešní i ten příští, věčný, nemusíme se bát. O mnoho let později zazní, co taky v Bibli máme, že Bůh je ten první i poslední, počátek i konec, a to není k zoufání, ale k naději.
Otče na nebi, tvůj jednorozený Syn umíral a do podsvětí přiveden byl, ale tys ho obživil a z podsvětí vyvedl, pro naději, že i nás jednou vyvedeš.