Občas se mi stává, že mě kdosi osloví „důstojný“ nebo „velebný pane“. Někdy to vyznívá submisivně a někdy to je i jakýsi zvláštní pokus o vtip. Pokaždé mě takové oslovení přivádí do drobných rozpaků. Reagovat dobře a rychle na podněty, rozlišit podstatu, co vše se skrývá za lidskými slovy, je někdy i přes úsměvy oslovujících složité. Jistá manipulace i nadřazenost nás provází stále. Hrajeme mezi sebou různé hry a zkoušíme s rozličnými motivy oslovovat i našeho Pána. Jeho velebná důstojnost, odění nádhery, krásy a lesku však vychází ze světla, které ihned rozlišuje dobro od zla. Nemůžeme k němu proniknout, ovládat jej, není v něm ani žádné tmy. Díky Kristu jsme povoláni k tomuto světlu a na nás je, abychom našemu Otci děkovali.
Otče, děkujeme za tvé povolání do světla. Lidské stíny a temnota jsou v Kristu překonány.