Když se nám daří, rádi na Boha zapomínáme. Někdy si alespoň uvědomíme, jaké je to požehnání, ale často máme tendenci dívat se na ty méně úspěšné trochu svrchu. A co teprve na ty, kteří podle našich měřítek život promarnili. Naštěstí Bůh člověka takto nevidí. Vždy vidí totéž. Diamant, který může být zašpiněn, dokonce tak, že vypadá jako hrouda hlíny, ale pořád je to diamant. Bůh v nikom nevidí méněcenného člověka, ztroskotance či nenapravitelného hříšníka. Vidí dítě, které se v jakémsi trucu vyškublo mamince z ruky a skáče do kaluží ve snaze co nejvíce se ušpinit, s nevyřčenou otázkou: „I takhle mě miluješ?“ A Bůh ho miluje.
Otče, odpusť mi, že tvé děti neumím brát jako své sestry a bratry jen proto, že žijí jinak než já. Nauč mne milovat láskou, který je nepodmíněná jako ta tvá.