Pěkně se to teoretizuje o příčinách a smyslu utrpení, když se to zrovna netýká nás nebo našich blízkých. Jóbovým přátelům se často vytýká, že byli k Jóbovi nespravedliví, když ho podezírali, že si své utrpení zavinil sám, protože Bůh je samozřejmě nejen dobrý a mocný, ale také dokonale spravedlivý. Tady na počátku ale udělali to nejlepší, co mohli udělat: Když nás bolest našich bližních ochromí, když nechápeme, proč se jim to stalo, a docházejí nám slova, ale milujeme je a soucítíme s nimi, to nejlepší, co pro ně můžeme udělat, je prostě s nimi být, mlčet s nimi či s nimi plakat a hned je neokřikovat, když začnou naříkat jako Jób. Jinak se může stát, že se budou cítit opuštěni nejen Bohem, ale i svými blízkými.
Pane, nauč nás plakat s plačícími.