Takové je vyznání proroka Jeremjáše, statečného Božího svědka. Nežije si v pohodlném zátiší poklidné doby, není úspěšně přijímaným prorokem Hospodinovým. Nese Boží slovo a k tomu snáší trápení doby, lid je sužován moábským nepřítelem. I prorok naříká nad těžkým údělem svědka Božího. Ale po nářku je připraven přijmout úkol, Boží slovo mu ukazuje cestu. A tak prorok vzpomíná, jak se z Božích slov radoval a veselil. Ze samoty vlastního klidu i v zoufalství se stává kazatelem lidu. A ujišťuje sebe i druhé: „Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil.“ I o něm platí Ježíšova slova: „Blaze těm, kteří slyší slovo Boží a zachovávají je.“
Pane Ježíši Kriste, děkujeme za odvahu k naději a touhu zvěstovat tvá slova o odpuštění a Boží lásce.