Když se v jednom severočeském evangelickém sboru dělala anketa, která část bohoslužby se tu považuje za nejdůležitější, respondenti k překvapení místního kazatele odpověděli, že požehnání. Konec dobrý, všecko dobré. S požehnáním odcházíme ze shromáždění. Vracíme se k rytmu všedních dnů. Bylo na nás vloženo Boží jméno. Hospodin k nám obrátil svou laskavou tvář. Přací věta uvozená slůvkem „ať” nás nemusí mást. Nemusíme pochybovat, zda to není jen zbožné přání toho, kdo žehná, obávat se, že vlastně není jisté, jestli nám nebeský Otec požehná, nebo nepožehná. Ne, jsou, chvála Bohu, věci, o kterých vůbec nemusíme pochybovat, na které můžeme s plnou důvěrou spoléhat.
Laskavý Pane, nepřestávej nám být nablízku ve svém Duchu, abychom stále dokázali věřit, že ty o nás víš, v každé chvíli a na každém místě.