Co mě přiměje, abych nepoškodila svého bližního? Snad strach z Božího odsouzení? Strach, že Bůh mě vidí v každé situaci, dokonce i když můj bližní vůbec netuší, že proti němu „kuji pikle“? Strach, že Bůh nejen slyší každé mé nelaskavé, ba přímo kruté slovo, ale dokonce vidí do mého srdce a zná každou mou nepřátelskou myšlenku? Nebo spíš vědomí, že Bůh miluje mého bližního stejně jako mě? Že se mnou Bůh nejednal podle mých zásluh, ale podle svého milosrdenství? Že mi dal příklad nejen tím, jak Ježíš jednal s lidmi, s nimiž se kdysi setkával, ale i tím, jak jednal a jedná se mnou? Nestačí jenom ze strachu neškodit našim bližním - máme je milovat, jako Bůh miluje nás.
Děkujeme ti, Pane, za tvůj příklad i za tvoje zmocnění: My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.