Navykli jsme si mluvit o vrcholných výhledech křesťanství bezproblémově – o milosti, vzkříšení, odpuštění. Jako bychom lehce přehlédli realitu svých životů, světa, vztahů. Ta ovšem bývá tristní – postaru se tomu říká hříšná. Při zrodu nového se objevují porodní bolesti, jak se nové vyrovnává se starým. A tak den Hospodinovy přízně je zároveň dnem Boží pomsty a den vzkříšení bude dnem soudu. Saul prochází slepotou (a zřejmě nejen tělesnou), aby povstal Pavel. Na rozdíl od lidských soudů, které, žel, bývají více trestem než nápravou, je ovšem výhledem Božích soudů člověk osvobozený od sebe samého; výhledem je radost.
Suď mne, Hospodine, ty sám, abych ze svých bezvýchodností a ztraceností došel k té radosti, která je jen s tebou a v tobě, a poznal lásku, kterou bych mohl rozdávat.