Ty šprte, tlustoprde, brejloune, černá hubo, rákosníku, pánbíčkáři, ťůťo...! Toto a mnoho jiného slýchávají od dětství ti, kdo jsou jiní. A co při tom cítí? Bezmoc, křivdu, smutek, izolaci, zlost...? A co cítí ten, kdo se povyšuje? Zlomyslnou radost, triumf převahy, ubezpečující jistotu sounáležitosti s nadřazenou skupinou, pocit vlastní důležitosti...? Jako oběť ústrků nacházím přeblízkého Krista, vždyť jdu jeho cestou, a tak se "nemusím báti zlého". Jako agresor pak ztrácím sám sebe, byť v sebeuspokojivém mámení. Seznám-li ale svoji bídu, padnu-li na dno, i zde mne Kristus spasí. Ta jeho oběť bolela, ta jeho oběť přináší zázračné proměny.
Děkuji ti, Pane, za tvoji blízkost, věrnost, osvobození od zlého...