Ať mluvíme o mužských a ženských rolích horem dolem, zvažujeme, jak a co je ovlivněno tou či onou kulturou, vsadil bych na to, že když malé dítě ve zdravě fungující rodině v jakékoli kultuře a společnosti potřebuje potěšit, utěšit, přitulit se, poběží za matkou. Dítě ví, jak utěšuje matka. Ví o bezpodmínečnosti útěchy, ví o bezpodmínečnosti přijetí. Ne že by otec nedokázal utěšit a přijmout, ale přece: vztah s otcem se vytváří později. Vztah s matkou začíná dávno před narozením. Kdy? To je tajemství. Otevřená mateřská náruč je pro dítě tou největší jistotou, pocitem absolutního bezpečí, nad které nic většího není. A takovou útěchu, přijetí, bezpečí nabízí Bůh. "Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit."
Uprostřed nejistoty, s otázkami, se strachem máme kam jít, Bože. Díky tobě.