Když jsme poprvé přišli do kostela a vyznali Ježíše Krista, měli nám říci, že naším cílem není něco získat, ale spíše mnoho odložit. Odložit vše, co lidé ve světě považují za podstatné, ale před Boží tváří je to brak a nicota. Boží slovo má moc bořit a ničit. Bůh sám to také koná. Boří a ničí vše, na čem si tolik zakládáme, aby nás přivedl k tomu, co je podstatné. Mnoho lidí si zakládá na svých pozicích, titulech, penězích, moci, moudrosti, na své kráse a síle. A pak přichází konec. Krach, zesměšnění, pád, nemoc. Lidská pýcha narazí a je rozbita na kousky. Nic z toho nezůstane. Jediné, na čem záleží, je, zda dokážeme opravdu milovat někoho jiného než sami sebe. Říkáme, že milujeme bratry a sestry, že milujeme Boha. Ale víme vůbec, co znamená tato láska, kolik utrpení je v ní skryto? Rádi bychom obešli Golgotu, ale ono to nejde. To bychom totiž obešli i Krista.
Ježíši Kriste, Synu Boží, říkali jsme ti, že tě budeme následovat, ale kříž je velmi těžký. Neopouštěj nás a dávej nám sílu, abychom nezůstali ležet pod tíhou svých hříchů.