Jak úžasným vyznáním je v Izraeli, který je převážně suchopárem, věta: "Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách..." V kralickém překladu je to ještě hlubší: "na pastvách zelených". Žalmista vyznává, že mu Bůh dává žít u tiché čisté vody, tedy v místech, kde mu nemůže nic chybět. Je o něj postaráno. Nemusí se bát o svůj život. Avšak další verš už nehovoří o fyzických jistotách. Duši mu Bůh občerstvuje, dává mu sílu, aby chodil po stezkách spravedlnosti. Mé chování, mé bytí a žití by měly oslavovat Boha. Při čtení těchto veršů jsem si připomněl středověkou báseň: "Tělo, tělo, cos dělalo, o duši jsi nic nedbalo..." Člověk musí žít v symbióze duše i těla. Nesmí dbát pouze na fyzické požitky. Musíme prosit Boha, abychom nebyli pouze konzumenty, ale abychom dali prostor svému duchovnímu růstu nasloucháním zvěsti Písma, která duši posiluje.
Bože můj, dej, abych pochopil, že mají být syceny potřeby těla i duše. Pokud skomírá jedna z lidských podstat, nejde o život k slávě Boží.