Zdálo by se, že vše už dobře dopadlo: "Panovníku, ujal ses mých sporů, vykoupil jsi můj život." A přece z kontextu kapitoly poznáváme, že navenek z toho dobrého konce ještě není moc vidět. Stále ještě se ozývá volání o pomoc, ale pochybnosti ("...což to Panovník nevidí?"), pláč a zoufalství ("Je veta po mně i po mém čekání na Hospodina... Jsem ztracen.") jsou vystřídány novou nadějí: Hospodin viděl, Hospodin slyšel. "Byl jsi mi blízko v den, kdy jsem tě vzýval, řekl jsi: Neboj se!" (v. 57). Kdy se naše vykoupení stane viditelným nejen očím víry, ale i navenek, to už je jen otázkou času - a do té doby jsme bezpečně a pevně zakotveni v naději, té kotvě naší duše.
Pane, děkujeme ti, že v tobě je naše pevná naděje ve všech bouřích našeho života.