Zvykl jsem si dívat se na to, co mi chybí, a přitom by bylo lepší všímat si toho, co mám. A kým vlastně jsem. Zvykl jsem si naříkat nad tím, co mi uteklo, a divit se, proč nejsem dál, a přitom bych měl žasnout nad tím, že mi bylo dáno dojít až tak daleko. Zvykl jsem si brát mnohé jako samozřejmost a oprávněný nárok, ale zjišťuji, že vše je jen nezasloužený dar. Před Bohem nejsem nic, a přesto jsem mu drahý. A tak si dnes spolu s Davidem chci dopřát chvíli vděčného údivu nad tím, že mne Bůh přivedl "až sem". Protože nevděk proměňuje i nejhezčí život v kalich hořkosti. A tak se na otázku "Jak se máš?" místo fňukání učím odpovídat: "Díky Bohu lépe, než si zasloužím."
Pane, dal jsi mi toho hodně. Dej mi, prosím, ještě i to jedno: vděčné srdce.