Ukvapenost není nikdy dobrá. V práci, v rozhodováních, ve vztazích, ani ve víře. Žalmista se ohlíží za svým těžkým životním zápasem a vyznává se z ní. Když jsem, Bože, volal k tobě a tvá pomoc nepřicházela tak a tehdy, jak jsem si představoval, říkal jsem si ukvapeně: "Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět." Tak mohou tíha soužení, nepřátelství, vytěsnění a pomluvy ze strany blízkých i výčitky svědomí dovést věřícího k ukvapeným závěrům na adresu Boží. Začne ustrašeně ustupovat ze zápasu víry, z důvěry a očekávání na Hospodina. Copak to neznáme i my?
Ale, Bohu díky, když do duše přichází v pravý čas to úlevné poznání: A přece! A přece ty jsi slyšel moje prosby, když jsem k tobě volal o pomoc. Proto, když se ohlížím, děkuji za divy tvého milosrdenství. Proto znovu doufám a modlím se, když mi je úzko. Proto se učím trpělivěji očekávat na tvé vyslyšení a pomoc.
Pane, pomoz mi, když budu ustrašeně ukvapený. Sílíš mě slovy svého Syna, dobrého pastýře, který mezi svými ovcemi zná svou láskou i mne. Amen.