Škarohlíd by mohl popsat dějiny Božího lidu (ať už Izraele nebo církve) jako dějiny neustálého zapomínání na všechna dobrá slova, která Bůh skrze své proroky promluvil. Optimista by naproti tomu mohl ukázat, jak žádné z Božích slov nikdy definitivně nezapadlo, ale v nouzi nejvyšší se nakonec naplno rozeznělo a přivedlo Boží lid zpátky na cestu, z níž sešel. Oba by měli svým způsobem pravdu. Zapomínání nám jde snadno. Dokonce i zapomínání na to dobré, co náš život drží a dává mu smysl, směr a hodnotu. Ty, kdo nám zapomenuté pravdy přicházejí znovu připomenout, pak spíš odháníme jako špatné svědomí. A přitom ta stará slova tolik potřebujeme k tomu, abychom se neudusili v záplavě nových slov, která nám mnoho slibují, ale nic nedokáží splnit a nechávají v nás prázdnotu.
Bože, děkujeme ti za tvé slovo zjevené v Kristu, slovo o tom, že zlo a smrt nad námi nemají poslední slovo. Amen.