Žalmistovy otázky jsou vyznáním a pokáním. Sice si uvědomuje svou těžkou situaci, ale volá k Bohu a po otázkách vysloví také svou domněnku: "Ne, chyba bude asi vězet ve mně, tvá ruka přece není ukrácena." A pak si připomene jiné události a povzbuzuje se na cestu dál. Právě takový přechod, jako je ve verších desátém a jedenáctém, je důležitý i pro nás. Odrazit se ode dna, vymanit se z deprese. Možná se propadáme do beznaděje a zoufalství, ale Bůh nás neopustil. Záleží na propojení vyznání a víry. Často je to spíš věc rozhodnutí než pocitu. Starověký člověk měl v srdci to, co my máme dnes v hlavě (rozhodování, vůli). Vůbec to nebylo bráno negativně. (Emoce, soucit byly ve střevech - my je máme v srdci). Rozhodnout se a vyznat. A samozřejmě podle toho žít.
Pane Ježíši, chci věrně vytrvat v rozhodnutí jít za tebou. Amen.