Jednou z nejtěžších věcí, kterou člověk dokáže udělat, je pohlédnout do zrcadla a říci: Zhřešil jsem. Raději bychom řekli cokoli jiného, než abychom museli vyznat právě toto. Nic však nemůže jít zdárně kupředu, dokud si nepřiznáme, že jsme se dopustili zla. V slzách a s vědomím hlubokého provinění usedl kdysi dávno král David a napsal báseň, kterou nazýváme žalm 51. Po třech tisíciletích se k ní vracíme znovu a znovu, protože se v ní píše o tom, jak se lze vrátit k Bohu poté, co člověk zhřešil. Zmíněný žalm se stal jakýmsi záchranným lanem pro generace věřících, nejprve pro Židy, kteří se jej naučili, recitovali a zpívali, později pro křesťany, kteří jej přijali za svou vlastní modlitbu. Slova žalmu jsou natolik univerzální, že si je na sebe může vztáhnout kdokoli, komu hřích zlomil srdce.
Bože, Otče, dej nám poznat pravdu o nás samých. Amen.