Izrael měl za sebou zdrcující zničení Jeruzaléma, žádný místní pogrom. Zůstala spálená zem, kdo přežil, je otrok. Pár veršů před Izajášovým tvrzením je skeptické vyznání: "Mrtví neobživnou, stíny nepovstanou" (Iz 26,14). To spíše odpovídá tomu, co známe z válečných hřbitovů. Pole křížů a smutek. Synové a otcové, co už nikdy nevstanou. Ještě smutnější je pohled na pohraniční hřbitovy, které kdysi zválcoval bagr. Už ani památka není. Kameny se naházely do základů a osadily do schodů. Šlape se po nich. A v téhle bídě je pak naděje Božího lidu teprve tím, co je v evangeliu. V bibli není karafa mrtvé vody a pak živé vody, jako v pohádce o Zlatovlásce. Instantní obživení mumie. Ne, je to život z ničeho. Kristovi lidé vstávají do světla a budou žít s Bohem. Modlíme se:
Pane, těším se, až zavoláš i mé jméno nad ničím a říše mrtvých vydá i můj život v nové těle! Amen.