Polský kněz Maxmilán Kolbe se ocitl dobrovolně s ostatními deseti lidmi v bunkru osvětimského lágru. Měli zde vyhladovět. Šel do bunkru dobrovolně, protože nabídl svůj život výměnou za život otce dvou dětí. Kolbe měl před sebou dvě možnosti. Začít Bohu spílat za utrpení, které na něj dopustil, nebo přijmout svůj úděl jako něco, co si Bůh nepřeje a proti čemu bojuje od chvíle, kdy stvořil člověka. Božím plánem nikdy nebylo utrpení člověka. Války a zlo, ty jsou důsledem lidského odcizení. Bůh naopak s námi trpí důsledky našich selhání. Dva týdny bylo slyšet z bunkru modlitby a zpěv. Kolbe dodával svým spoluvězňům odvahu, aby si nezoufali. Nakonec kněze usmrtila injekce. Obdivuji, když v takovém zoufalství někdo může povstat a říct: "Plésati budu v Bohu spasení svého."
Ef 5,15-20 * Mk 7,17-23