Věděl jsem o jedné rodině, že potřebuje pomoc. Dostali se do velmi zlé finanční situace a sami vlastními silami se z ní nedovedli dostat ven. Vzal jsem obálku a vložil do ní bankovky, které jsem se rozhodl jim odevzdat. Z Bible vím, že když někomu něco dáváme, nemáme to dávat věřejně. Proto jsem si umínil, že tu obálku vložím tajně do jejich poštovní schránky. Přece mi však vrtalo hlavou, že bych aspoň měl připsat svoje iniciály, když už ne celé jméno. Vždyť by měli vědět, kdo je má rád a kdo na ně myslí. Ó, jak ušlechtilé! Nebo jsem se měl po čase celkem nenápadně zeptat jestli náhodou nedostali nějaké peníze? Velice jsem se styděl za svoje smýšlení. Jak lehkou práci má se mnou pýcha! A naráz jsem si uvědomil, že Bible dává na jednu rovinu pýchu, krádež a smilstvo. A s jakým krásným úmyslem to začalo! Pane Bože, prosím neodplácej mi podle mého smýšlení.
2K 4,11-18 * S 30,1-31