Už jako desetiletá jsem musela zastávat roli matky, která se jako samoživitelka musela pořádně ohánět, aby zabezpečila čtyři děti. V očích některých dospělých jsem vypadala jako světice. Jedna paní mi řekla, že kdyby si někdo zasloužil nebe, jsem to já. Dobře jsem věděla, že před Bohem jsem jen ubožačka. Když jsem po letech před něj předstoupila v ponížení a s vědomím své ubohosti a zkaženosti, Pán mne přijal. Změnil můj život a naplnil ho. Od té doby mi dává sílu, provází mne a zastává se mne stejně jako Davida. Jenže čas od času zapomínám, že jsem pořád ubožák, a pokání střídá pýcha.
Pane, odpusť, že zapomínám, z jakého bahna jsi mne vyvedl, a místo s pokorou k tobě přistupuji s pýchou. Děkuji za to napomenutí a znovu jdu k tobě v pokání.