Tak je to přece pravda. Jsme dědicové. Jsme dědici požehnání. Nikoli požehnání svého. Jak se to projevuje, že jsme dědici požehnání? Projevuje se to v naší všednosti, když se nedáme vlákat do pastí oplácení, nadávání, do pasti toho zlého. Je to paradox a zdá se to neuvěřitelné, že by ochrana proti tomu zlému byla v tom, že budeme žehnat. Žehnat těm, kteří nám nebo druhým působí bolest.
Byli jsme povoláni k žehnání. To za nás nikdo neudělá. To můžeme dělat všude, kde jsme, a nebojme se, dědictví je veliké. I když budeme žehnat alespoň dvakrát denně, z dědictví požehnání nic neubude.
Pane, prosíme, dej, ať alespoň dnes třikrát denně místo nadávání a vztekání nad těmi, kteří nás rozčilují, žehnáme.