Měli jste někdy skutečnou, palčivou, dlouhotrvající žízeň? V běžném životě se to už moc často neděje. Téměř všude si člověk může vodu koupit. Výjimkou jsou snad jen výlety mimo lidská sídla: v přírodě, na horách. Kdo někdy vyprahlost v ústech zažil, ví, že voda není samozřejmostí. Že je potřeba mít zásoby, když se vydáme mimo civilizaci.
Co ale s žízní srdce? Běžný denní provoz nás může zahltit povinnostmi a rodinný život někdy také prostoru pro ztišení úplně nepřeje. Přesto platí pozvánka, kterou nám tlumočí Izajáš: „Vzhůru! Pojďte k vodám!“ Žízníme po smyslu, po pokoji, po uhašení existenciální žízně, po naplnění, po pravdě, po lásce. Jsme pozváni: přestaň hledat a pojď ke mně. Voda v mé studni nedojde a nikdy se nezkazí.
Pane, nauč mě hledat u tebe smysl, naplnění a spočinutí.