Děsí vás mořské hlubiny? Nekonečné masy nepoddajné vody, které pohltí vše, co se neubrání jejich spárům? Co ztratí půdu pod nohama, zmizí v té nejhlubší tmě. Prorok Micheáš obrací představu něčeho tak hrozivého v obraz naděje. Mořské hlubiny nemají pohltit nás, ale jen to z nás, co je karikaturou nás samých: hřích, který si nás podmanil, takže se necítíme svobodní, ale otročíme sami sobě. Tohoto břemene se ale nikdy nezbavím sám. Proč? Protože to neustálé „já sám“ je jen dalším projevem hříchu, jeho rafinovanou strategií. Musíme vykročit z ulity svého já, do níž nás chce uzavřít. Kristus volá, ať jdeme za ním. To je ta jediná cesta z otroctví. Když upínáme pohled na Ježíše, ztrácí hřích půdu pod nohama.
Pane Ježíši, vyznávám, že bez tebe jsem otrokem svých tužeb a starostí, obtíženým vinami i křivdami. Smiluj se nade mnou a všechny mé hříchy, ty těžké balvany, ode mě odvrhni a zahoď do nejhlubšího moře.