Uprostřed bolesti, nepochopení a Božího mlčení zaznívá v Jóbově výkřiku něco nečekaného: jistota. Ne argument, ne vysvětlení, ale hluboká víra, která vzdoruje utrpení. Jób nemá odpovědi, ale má naději. Dívá se dál než na trosky svého bývalého života. Dívá se za horizont bolesti, utrpení a smrti. Učí nás, že pravá víra se nepozná ve dnech světla, ale v hodinách temnoty. Právě tehdy slouží jako pochodeň, která světlem víry proráží tmu. Jóbova víra pramení z hluboké zkušenosti a vnitřní pokory a vydává svědectví: Bůh není blízko jen tehdy, když se nám daří. Je Bohem, který vstupuje do našich starostí, bolestí a nakonec i do smrti – aby nás z ní vysvobodil.
Pane, i když mlčíš, připomeň mému srdci, že jsi živý a nablízku.