Vypadá to jako volání z hodně veliké hloubky. Možná v depresi nebo něčem podobném. Ten člověk se točí v kruhu, možná i přehání popis stavu, ve kterém je. Říká-li: „Přehnala se přese mne výheň tvého hněvu, děsuplné rány tvé mě umlčely“ (v. 17), nezdá se, že by kde byla síla k pozvednutí jeho duše. Ale přece: „pomoz, k tobě volám, ráno má modlitba přichází k tobě“ (v. 14). Možná na pomoc z vlastních sil či z okolí rezignoval, zvlášť když „přítele a druha jsi mi vzdálil, jenom temnoty se ke mně znají“ (v. 19). Nakonec však stejně počítá s tím, že se k pomoci dostane. Jako ten, co každý den, opakovaně, neúnavně a stále, seděl u chrámové brány a prosil. Věřím, že milosrdenství si cestu k člověku najde, jen se nenechat zavalit temnotou.
Za dobré rozpoložení ti, Pane, děkuji, v krizi, prosím, buď se mnou a drž mě.