Autorství dnešního žalmu patří Davidovi, tak jako u téměř poloviny všech žalmů. 22. žalm je svědectvím, aby se nikdy nezapomnělo, že Davidova sláva se stala skutečností až na pozadí nejhlubší temnoty. David prožívá pocit opuštěnosti. Bůh může člověka opustit v tom smyslu, že nezakouší jeho přítomnost, ačkoli ho stále obklopuje svou přítomností. V každém případě David stále oslovuje Boha, který ho opustil, jako svého Boha. Ten, kdo Boha tak tvrdě obviňuje, ho nemůže přestat vzývat jako svého Boha. A to ani v situaci, kdy se svědomí ztrápené kvůli Božímu mlčení neuklidňuje. V Davidově oslovení zůstává i přes obvinění a neklid vztah s jeho Bohem.
K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj, kéž nejsem zahanben.