„Víra“ a „svědectví“, „poznání“ a „vyznání“ bytostně patří k sobě. Svědectví druhých je důležité pro mou víru – moje víra je důležitým svědectvím pro druhé. Mluví se o „řetězu svědků“, který začíná očitými svědky. V Novém zákoně nám apoštol Petr svědčí o svém setkání s Ježíšem, tím předvelikonočním i tím vzkříšeným; na zkušenost „na vlastní oči“ se odvolává i svědek ze starozákonního Deuteronomia (= „Zákon podruhé“ či „opakování Zákona“) předtím, než Izraelci narození v poušti vstoupí do zaslíbené země. „Co když to (historicky) bylo jinak?“ napadá nejen nás. Svědectví je vždy subjektivní (proto Bible žádá aspoň dva věrohodné svědky). Víra je risk! Nakonec jde o mé setkání s Kristem. Pravda svědectví, která jsem slyšel, není v mé soudcovské nestrannosti, ale v živém Kristu, který se mě dotkl i skrze tato svědectví.
Ježíši, pomoz mi nebýt zmetkem, ale tvým svědkem.