„Jen víru mít, doufat a jít!“ zpívával Spirituál kvintet… Stop modlám!
Dnes je to o důvěře. Víra by ideálně měla s důvěrou splývat – duchovní život potřebuje obojí, ale v realitě hlodá tu či tam pochybnost. U našeho starozákonního hesla musíme nejprve překonat nepravé pohoršení „strachu“ z Hospodina, což překlady obvykle řeší slovem „bázeň“; jak vidíme, pro starého Hebrejce byly, co se Boha týče, strach a naděje téměř synonyma: mluvil-li o strachu z Boha, myslil tím to, čemu my říkáme víra. Víra se doplňuje s důvěrou: „věřím ti“ znamená „spoléhám se na tebe“ a naopak.
K této důvěře pak ukazuje i heslo novozákonní. Rozhodně nám neříká: „Nemusíš dělat nic, protože Bůh se o tebe (po)stará!“ Jasně však svědčí: „Protože se o tebe Bůh (po)stará, můžeš dělat cokoli!“
Dej mi, Pane, víru, lásku a sílu…