Když k někomu přijdu poprvé na návštěvu, upoutají můj zrak tituly knih v knihovničce. Dvořím se ušlechtilosti hostitele anebo jeho dobrodružné povaze. Zjišťuji, co máme společného. Jako bych s ním strávil nejeden literární večer, proputoval skryté kouty země, zákruty lidských duší. Miluji i obrazy na stěnách, fotografie, plakáty, mapy. Hostitel mě zve nejen na několik slov a hrnek čaje, předestře mi i barevnou paletu svého života. Bez mnoha slov znám příčinu jeho prošlapaných škorní, bezesných nocí. A to ještě ani není na stole přislíbené pohoštění, nepadlo ještě ani slovo.
Bůh nás také pozval k sobě, předestřel nám svou knihovnu i tváře svých milovaných. Dosud ještě kalich nedolil, chléb nedolámal, a přece jsme jím cele fascinováni. Náš Bůh!
Stvořiteli, Pane, děkujeme ti, že jsi ve své štědrosti až dosud nebyl skoupý!