A pak jsou dny, někdy týdny jako tenhle. Kdy jde vše tak špatně, že se nechce žít. Lépe abych umřel, než abych žil. Protože stejně nežiju. Ostatní mi nerozumí. Ten, po jehož lásce toužím, na mě kašle. A Bůh? Neslyší, nemluví, nechává mě v tom. Je to moje vina? Udělal jsem něco tak příšerného? Nebo jsem tak příšerný? Jsem příšera? Nebo za to můžou ti druzí? Ale moje duše, můj duch je na tom zrovna tak mizerně, že už je mi to vlastně jedno. Promiň, Bože, končím. „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“
A Bůh? On je přece ten, který přichází, aby tuhle trosku občerstvil, duši spráskanou nasytil. Obejmul.
Prosím, Bože, skutečný Bože, ne moje představo boha, ale skutečná Lásko, přijď. Promluv. Obejmi mě.