Nedávno mě zaujal následující titul jedné knihy: „Odvaha ke svobodě“. Paradox tohoto názvu je v tom, že odvahu většinou potřebujeme k věcem, kterých se bojíme nebo do kterých se nám nechce. Po svobodě ale toužíme, zakládáme si na ní a běda, když nám na ni někdo sáhne. Novozákonní text navazuje na žalmistovo vyznání v tom smyslu, že ke svobodě připojuje naději, za kterou máme vykročit. Nemusíme, Pán Bůh nás nenutí, ale nabízí, dává našim nohám svobodu. A právě ono svobodné vykročení vyžaduje odvahu. Odvahu ke svobodě. Možná odvahu něčemu říci ne, možná se naopak pro něco zásadního rozhodnout tak, jak nás Pán Bůh vede „osvíceným vnitřním zrakem“.
Pane, děkujeme ti za svobodu, kterou nám dáváš, a prosíme tě o odvahu správně ji využívat.