Pokud mne nikdo nenaučí číst a otevřu si knihu, nebudu schopen ji přečíst. Nenaučím-li se vařit a stoupnu si ke sporáku, zbabrám to. Pokud budu žít sám sobě, selžu. Je to vlastně velmi jednoduché. Je to Hospodin, kdo má moc a sílu. Nejsem to já. Já pouze dostávám hřivny do správy. Pokud čerpám z vlastních omezených sil, musím nutně padnout. A možná právě zkušenost pádu je pro nás zcela konstitutivní – uvědomujeme si, že to není Bůh, kdo potřebuje nás. Jsme to MY, kdo potřebujeme BOHA. Ať jej nazýváme a vzýváme jménem či jiným slovem, ať jsme, či nejsme členy formálních církví, vždy a všude jsme povoláni nalézat jeho lásku. V ní je síla, jako když nás obejme milovaný člověk. A není, opakuji: NENÍ ve světě (ani mimo něj!) žádná síla, která by nás od jeho milujícího objetí mohla odloučit. A to je přece nadějné, nebo ne?
Kriste, náš drahý příteli, bratře a Pane, dej, ať hledáme útěchu a sílu ve tvém náručí, ať kráčíme s tebou a učíme se ve všech činnostech žít s tebou.