Ovce je zvíře stádní. Sama v přírodě strádá, nakonec uhyne. Zaběhnutá ovce je ve značném nebezpečí. O to krásnější je zjištění, že někdo se pro vás, vlastní vinou ztracenou ovci, vydá navzdory vší logice i spravedlnosti (L 15). Je sice dost pravděpodobné, že před svým zachráncem budete z posledních sil kličkovat, přesto vás vezme na ramena. Nepřichází, aby si na vás vybil zlost, netrmácí se, aby vás vyloučil ze stáda. Vydal se sám mezi vlky, nejspíš tmavou nocí, bezbranný a zranitelný, riskoval. Jeho ruce nám nabízejí chléb, abychom na cestu zpět měli dost síly, jeho hlas nás konejší, abychom sebou nemleli, méně bečeli a naříkali. Jeho ruce ale nejsou žádné svěráky. Uprostřed návratu, navzdory nalezení, se můžeme vysmeknout a pelášit zase za „svobodou“, do tmy.
Hospodin je můj pastýř…