Dnešní čtení z proroka Izajáše nás přirozeně zavádí i do děje evangelia. Do chvíle, kdy Ježíše na začátku jeho činnosti všichni chválili – až do té doby, než přišel do Nazareta, kde vyrostl. V sobotu v synagóze ale přečetl právě tento verš z proroka a kázal na něj tak, že všichni byli naplněni hněvem a chtěli jej shodit ze skály. „Což to není syn Josefův?“ Podobnou otázku si jako křesťané už neklademe, ale přesto stále cosi zásadního visí i mezi námi a lidmi kolem nás. I my že bychom měli jít za Ježíšem a přinášet radostnou zvěst? Vždyť žádný prorok není vítán ve své vlasti a lidé o evangelium dnes moc nestojí. Nikdo se sice na nás nehněvá, ovšem do propasti nás vrhá lidská lhostejnost a nezájem. Náš Pán nás však upamatovává, že jsme i přes mnohé propasti povoláni k tomu, abychom byli nositeli evangelia ve slovech i skutcích.
Děkujeme, Pane, že jsi nás osvobodil; prosíme, dej nám sílu, ať tuto svobodu předáváme dál v radosti a jdeme za tebou.