Jako dítě jsem chodila se školkou i školou na jedno místo, kde se tyčila obrovská skála. Hrávali jsme si tam na schovávanou. Ta skála mě vždy lákala. Najít tak otvor, schovat se v útrobách té masy kamene, zabarikádovat se tam, a nikdo by se ke mně nedostal. I v dobách válek se například ve Španělsku schovávali vojáci roky v jeskyních a skalách. Hrady se stavěly na skále, některé nebyly nikdy dobyty. I my máme ve svém životě útočiště, svůj hrad a nedobytnou tvrz. V Hospodinu je náš úkryt, k němu voláme, jsme-li tísněni, ohroženi nebo utiskováni. On zůstává jistotou, kterou nemůže nic zdolat, on vysvobozuje hříšného, zkroušeného, utrápeného člověka, který v něj složí naději. Na nás samotných je, abychom k němu přišli a skryli se v tom, který má moc nás zachránit a vysvobodit. Přistupme k němu dnes s důvěrou a nadějí, že nás slyší a je mocen nás zachránit.
Bože, děkuji ti, že mám k tobě svobodný přístup, že k tobě mohu volat s nadějí a důvěrou, že mě zachráníš a vysvobodíš z mého trápení, bolu, strachu. Ty jsi má pevná tvrz a můj vysvoboditel, k tobě se utíkám.