Když mluvíš sprostě, Pán Bůh pláče. Cítil jsem se provinile. Často kvůli mně pláče. Šel jsem napravovat porušený svět, snad Hospodina obměkčím. Mezi hroby svědčit o životě, v pustotě o společenství. Sám proti nemocnému světu. Já a můj plačící Bůh. Oba unaveni a sami. Pak pronesl vzdělanec: „Bůh vám na vaše hříchy sere!“ Pláče tedy Bůh? Pro mě, pro něj, pro tebe? Stojí o mou samotu, když nosím uhlík světla do temné pustiny? To pláče jen moje pýcha. Chci být pro něj důležitý! Bůh se nenechá dojmout ani okouzlit lidským výkonem. Hřích je problém člověka, nikoli Boha. Je to naše odpadnutí, nikoli jeho. Není slovo o Božím pohnutí jen povzbuzením pro vlastní samotu? Bůh pro můj hřích nepláče, ale já plakat začal. Vždyť světu není pomoci, leč od Boha!
Nebeský Otče, vyučuj nás nesobecké lásce!