Smrt a umírání jsou skutečnosti, kolem kterých chodíme po špičkách, a jak jen se dá, vytěsňujeme je ze své mysli. Před smrtí utíkáme, i umírajícího člověka jsou v nemocnici schopni dodnes těšit: Vždyť vy si to oblíbené ještě užijete! Žalmista pro nás otevírá jiný přístup: „Svého ducha kladu do tvých rukou, Bože věrný.“ Zpívá a my jeho píseň spojujeme s umíráním. A zároveň poznáváme, že je to píseň někoho, kdo se smrti nebojí a kdo poznal, že je Bohem ze smrti vysvobozen. Bůh za něj zaplatil, a tak je vykoupen. Dál v žalmu čteme, je vykoupen z rukou nepřítele i smrti. Nechoďme kolem smrti po špičkách, ale směle spolu s žalmistou zpívejme: „Svého ducha kladu do tvých rukou, vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný.“
Hospodine, Bože náš, utvrzuj nás ve víře, že v životě i ve smrti jsme ve tvých rukou.